Volba- povídka

Publikováno : 2019-01-19 14:30:13
Kategorie : Povídky

Bylo to pro mě těžké uvažování. Stařík ležel na zemi, pěnu u pusy, tělo schoulené do klubka s sebou škubalo. Pomohl jsem mu vstát. postavil jsem jej na nohy. Dal jsem mu napít vody. Snažil jsem se jej zahřát svým kabátem, pak i tělem. Ten den byla velká zima. Stařík s sebou pomalu přestal škubat. Upřeně se na mě podíval. Zorničky měl až nepřirozeně otevřené. Pak se zachechtal, vyškubl se mi a utekl i s mým kabátem. Doma mi bylo zle. Nevím jestli to bylo psychikou. To, co jsem zažil se staříkem mi bylo velmi nepříjemné. Možná jsem se prochladl. Na druhý den jsem cítil, že se mi v ústech tvoří víc slin než jsem schopen polykat. Roztřáslo se mi tělo. Nešlo to zastavit. Skácel jsem se na zem. Doplazil jsem se na postel. Tělo se stále třáslo, z úst mi tekla pěna. Poznal jsem, že je konec. Zjevil se mi stařík. Zas se smál. Měl pronikavý pohled. "Jsi hloupý a naivní a za to musíš pykat. Sám si spřádáš vlákna svého osudu. Kdo slabému pomáhá, jen slabost získá. Kdo nemohoucího zvedá, toho nemoc sklátí."

V příštím životě jsem se rozhodl podobným chybám vyvarovat. Byl jsem silný. Uzrál jsem ve zralého muže. Mé schopnosti a touha uspět mi přinesli dobré postavení. Když jsem vystoupil z vozu, u zdi opřený povaloval se žebrák. Náhle vyskočil, začal s  sebou zmítat. Hlavou mlátil o stěnu. Ruce měl rozedřené. Pak se zhroutil. Je to jen představení? Můžu mu nějak pomoci? Co když je jeho nemoc nakažlivá? Co když mu není pomoci? Protože sám je strůjcem svého osudu a pomoc nedokáže zúročit? Obloukem jsem se mu vyhl. V noci jsem nemohl spát. Hrozně jsem se potil. Zjevil se mi ten muž. Umíral, velmi trpěl a dával mi to za vinu. "Kdo je zlý a nepomůže druhým, tomu druzí také nepomohou." Svíralo se mi hrdlo, chtěl jsem volat o pomoc, ale hlas mi selhal. Poznal jsem, že má ústa již nepromluví a, že tělo pozbývá sil.

Porod byl těžký, máma dost trpěla. Jako bych si nebyl jistý, zda chci přijít na svět. Vždycky jsem byl váhavý, nemám rád rozhodování. Založit vlastní firmu je šílený nápad. Vyhovuje mi korporát. Rozhoduji se, ale rozhoduji se podle klíče, který mi dá můj nadřízený. Podle firemní kultury, manuálu, který byl dopodrobna promyšlený. Myslím, že jsem spolehlivý. Žena se na mě může spolehnout. Uživím rodinu velice dobře. Parkuji ob tři bloky, vím, že je tam vždycky volné místo. Kdybych chtěl stát přímo u kanceláře, kroužil bych nejspíš dokola a čekal, až někdo vyjede. Takhle vím, že zaparkuji, nemusím na to myslet. Co to dělá ten člověk s tím nožem, snad to není nějaký terorista? Vypadá jek feťák. Přejíždí si nožem po zápěstí. Proboha snad si nechce ublížit? Obejdu to radši kolem trafiky, alespoň koupím ty zápalky. Hýbe se vůbec? Ne nebudu se tam dívat. Nejspíš mu nic není. Nemusím nad vším přemýšlet. Není to má starost. Otáčím se. Jdu na druhou stranu. Mám pocit, jakoby muž vstal. Snad za mnou běží. Ne nejspíš běží někdo jiný. Proč by ty kroky s ním měli souviset? Přede mnou stojí muž, ze zápěstí mu teče spousty krve. V ruce má nůž. Je to ten co jsem ho viděl před chvílí. Ne tím směrem nepůjdu, otáčím se. Blízko, naproti mě, stojí muž se zkrvavenou hlavou. Je cítit alkohol. Svět snad zešílel. Utíkám přes silnici. Stojí tam stařík, z nosu i úst mu teče krev, přesto se směje. Prudce zahnu doprava. Utíkám, už tak rychle jak jen dovedu. Ti tři stále za mnou. Slyším stále rychlejší a četnější klepot bot. Někdo, myslím, že ten stařík, volá: "Když nechceš rozhodovat o osudu druhých, někdo rozhodne o osudu tvém. padám k zemi. Zařval jsem bolestí.