Brána- povídka

Ve chvíli, kdy stará paní došla na úroveň velké ozdobné brány, brána se začala otevírat. Pootočila se, zírala na otevírající se bránu. Bylo to jako by ji někdo spatřil a otevřel bránu, aby vešla dovnitř. Do prostor s překrásnou zahradou, kam nikdy předtím nevstoupila, ani nenahlédla. Byla již nahrbená stářím. Pohyby měla zpomalené, v očích jí však planula dětská zvědavost, nenaplněná touha po dobrodružství. Popošla dva kroky a stanula na prahu zahrady. Bylo to, jakoby František K. váhal vstoupit do dveří. Hrozilo, že nevstoupí-li, ukáže se, že dveřmi, kterými mohla vstoupit jen ona a pouze nyní, již nikdo nikdy nevstoupí. Nebo se mohlo stát co v Příběhu tisíce a jedné noci. Mohou to být poslední dveře, za jimiž zmizí vše, čeho nabyla, když vstoupila do předešlých dveří. Protože tyto byli zapovězeny. Protože, jak praví přísloví, bohatý je, kdo zná mít dost. Stařenka chvíli strnula, ještě na okamžik pohlédla těma dětskýma očima. Usoudila, že dveře se přeci jen asi neotevřely pro ní a vrávoravě vyšla z brány zpět na ulici. Z tmavě šedého mercedesu ženu pozoroval rozčílený muž. Zlost a zoufalost jej pomalu opouštěly. Konečně mohl sešlápnout pedál a vjet do dveří, které předtím otevřel dálkovým ovládáním.