Dva dny před odjezdem je ještě všude binec a nervozita. Několikaměsíční přípravy spějí ke svému finále.
„To není můj pokoj,“ říká Anička do objektivu fotoaparátu a ukazuje svůj pokojíček, který už je vzorně naklizen.
Poslední den odvážíme děti k dědovi. Vstáváme v noci. V Hostivicích vyzvedáváme děti, přendaváme kufry do dědova Jeepu a vyrážíme na letiště. Po 3/4 hodině letu dorážíme do Frankfurtu. Ve Frankfurtu čekáme 5 hodin na další let. Na přepážkách je hodně Indů. Mají roztomilý přízvuk.
V letadle do Washingtonu sedíme hned za business třídou. Vždy, když jim nesou občerstvení, zkontrolují, zda je pečlivě zatažený závěs, aby nás, méně movité, zbytečně nedráždili. Občerstvení je v pohodě, chodí často. Dal jsem si 2 piva – rakouskou Stellu a slušný americký Ale. Do této doby cesta rychle ubíhá a kupodivu mi přijde docela zábavná. Leč po 4 hodinách letu zatemní a následující čas se vleče. Těším se na další občerstvení. Dobrá káva, sendvič a jdeme na přistání. Klesáme zprudka, dosedáme na ranvej dulleského letiště. Je tu horko, ale hodně zeleně. Letiště je velkoryse rozprostřené do prostoru.
Nastává další krize, tříhodinová fronta na odbavení. V personálu je hodně černochů. Černošské ženy mají pečlivě načesané velkolepé účesy. Jsou hezky oblečené a překypují energií. Dostat se s nimi do křížku by znamenalo, že na vás vygradují ten svůj mohutný gospel. Už máme i kufry. Vyrážíme na shuttle. Je to něco mezi taxíkem a autobusem – dodávka, která rozváží několik lidí na různá místa. Řidič naložil příruční kufr tak, že z auta trčí kolečka. Přemýšlím, jestli je urazí, až bude zavírat zadní dveře, nebo kufr z auta dřív vypadne. Možná bych si měl stoupnout pod něj, abych padající kufr zachytil. Pozdě, už je na silnici. Možná je to dobře, aspoň kufry líp přerovná. Říkám to Lence; ta se vyděsí, měla v kufru laptop. Stačila ho koupit těsně před odjezdem s velkým vypětím sil. První cestující vystupují v Bethesdě. To je čtvrť, kde žijí bohatí právníci. Jsou tu hezké velké domy obklopené vzrostlými stromy s rozkvetlými keři a květinami. Lenka si nechala vyndat kufr, aby zkontrolovala laptop. Je v pořádku.
Zastavujeme před naším dočasným bydlištěm. Hezký menší dům v anglickém stylu. Trochu zanedbaný, ale velmi příjemný. Už se stmívá. Z protějšího okna se ozve tenoučký, pronikavý hlásek: „Ahoj, naši noví sousedé.“
Když jsme připravovali cestu, prohlížel jsem si na mapě místa, která by se mi líbilo navštívit. Poslouchal jsem u toho New Orleans blues. To mělo asi vliv na to, že jsem často vyhledával obrázky z Louisiany – řeku Mississippi, deltu Mississippi ve chvíli, kdy se zdlouhavě vlévá do moře. Louisiana je bývalá francouzská kolonie. Někomu se do těch močálů nechtělo, a tak sem byli odsunuti společenští vyděděnci. A aby si zpestřili život, zpívali blues. Od srdce, protože na žádnou pózu tu nebyl prostor.
To je moje oblíbená novější verze New Orleans blues:
