V půlce března Takoma Park rozkvetl. Nejdřív vyrašili sněženky, krokusy, pak narcisky, zlatý déšť, magnolie. Narcisky rostou všude. Jsou nejen na zahradách, planě rostou i v lese a podél cest.
Magnolie je v Takoma Parku taky velmi oblíbený a častý strom.
Koupili jsme si lístky na NBA Washington Wizards/Chicago Bulls. Stadion je v centru, v čínské čtvrti. Je společný pro hokej i basket. Lístky na basket se dají koupit do 20 dolarů, když vám nevadí, že sedíte na vzdálenějších místech. Hokej začíná kolem 40 dolarů. Při svých toulkách Washingtonem jsem před stadionem vídal jihoamerické aktivisty. Z reproduktoru pouštěli agresivní muziku. Byli oblečeni v černém, do amplionu vyvolávali různá hesla. Všude měli rozvěšené obrázky, fotografie, fotomontáže s oběšenými černochy, Kristem, který měl přimalované rohy…
U stadionu je rušno, takhle to tady neznám. Policie uzavřela jednu z přilehlých ulic. Stojí tu několik policejních vozů. Před vchodem hraje kapela. Kde je hodně lidí, dá se něco vydělat. Hrajou hlučně a dobře.
Když procházíme kontrolou, uvědomuji si, že mám zas v kapse kapesní nožík. Všechny kovové předměty do krabice. Rychle přemýšlím, jestli mám nůž zapřít, třeba to ukecám, má krátké ostří. Ne, s nožem tam nesmím. Vyhodil jsem ho do koše.
Překvapuje mě, jak je hlediště rozlehlé a strmé. Připadám si jako v hlubokém přírodním kaňonu a v římské aréně zároveň. Dole se rozcvičují hráči. Domlouvá personál i management, jsou tam novináři. Hlasitě hraje rytmický rap.
Za pravou řadou hráčů je vidět maskot. Před zápasem předává dar kapitánovi Chicaga Lopezovi. Výrazná postava, vysoký urostlý muž. Lopez rozbaluje dar. V krabici je menší krabice, v ní menší a ještě menší a tam reklamní předmět Washingtonu Wizards. Lopez demonstrativně rozdupe krabici.
Uprostřed hřiště stojí dívka s mikrofonem. V hledišti zhasíná světlo, týmy jsou nastoupeny v řadě. Dívka zpívá americkou hymnu. Publikum povstává.
Na konci hymny zazní potlesk.
Moderátor vyvolává jména jednotlivých hráčů, kteří se zjevují na projekčních plátnech. Jednotlivá jména vždy hlasitě zakřičí a slovo protáhne. Z ramp na obou koncích hřiště pokaždé vyšlehnou plameny.
Rozsvítí se světlo, hra začíná. Hlasitá hudba zní i v průběhu zápasu, nabuzuje atmosféru.
Když si tým vybírá oddechový čas, vbíhají na hřiště roztleskávačky. Některá skupina je starší a trošku při těle.
Některá mladší, ohebnější. V další jsou děti. V pauzách kamera zabírá tančící, bavící se publikum. Ten, koho zabere, se ještě víc rozvlní. Pití a občerstvení je tu hrozně drahé. Vše je dobře zorganizované. Před stadionem čeká spoustu trhovců a žebráků.
National Museum of African American History and Culture je jedno z nejhezčích muzeí ve Washingtonu D.C. Jeho stavbu inicioval a podporoval prezident Barack Obama. Jde o krásnou budovu vzorně sloužící svému účelu. Muzeum je oblíbené, vstup je volný jako v jiných národních muzeích v D.C., jen je třeba mít vzhledem k velkému zájmu o víkendu rezervaci. Velká část muzea je v podzemí. 20. a 21. století je v nadzemí. V té době se někteří Afroameričané začali prosazovat v různých společenských oblastech.
Na začátku si můžete sednout do cabrioletu, zmáčknout start a jet na rodinný výlet po USA počátku 20. století. Jste afroamerická rodinka. Na obrazovce ubíhá cesta, na mapě si volíte, kde se stavíte na oběd, kde natankujete, kde přespíte. Většinou vás „uvítá“ bílý Američan, Američanka s tvrdým odmítnutím, že podnik není určen pro černé. Až v jednom místě na mapě jde autu vstříc korpulentní usměvavá černoška: „Máme tam něco moc dobrého, pojďte si sednout, jaká byla cesta?“
Můžete si zatancovat s afroamerickou skupinou moderního tance. Prohlédnout si fotografie, sochy, předměty úspěšných afroamerických sportovců. Poslechnout hudbu afroamerických muzikantů, shlédnout videa, kostýmy, auto Chucka Berryho. Vybrat a pustit si oblíbenou skladbu. V nejvyšším patře můžete vstoupit doprostřed kruhu, po jehož obvodu jsou projekční plátna. Je to dynamické, obrazy na jednotlivých plátnech spolu komunikují, přihrávají si míč, mluví na sebe, vše je doprovázeno hudbou.
V suterénu je veliký nákladní výtah. Poslíček vás sveze do nejnižšího patra muzea. Jak klesáte dolů, míjíte na zdi napsané letopočty období, jimiž sestupujete do temné, kruté historie afroamerických obyvatel dovlečených na americký kontinent. Tato část začíná úzkými temnými uličkami a popisuje období, kdy byli Afričané prodáni do otroctví, v poutech přepravováni na lodích. Odmítali opustit svou zem. Bylo mnoho úspěšných i neúspěšných pokusů o vzpouru a útěk. Mnozí dobrovolně volili smrt vrháním se přes palubu, protože odmítali opustit zem svých předků.
Afroameričtí obyvatelé Ameriky od začátku usilovali o svobodu a stejná práva, jaká měli osadníci.
Věřili, že po občanské válce Severu proti Jihu se jejich postavení zrovnoprávní s postavením osadníků.
V USA žije 13 % afroamerických obyvatel. Většina žije na východním pobřeží. Na vzdělaném východě jsou Afroameričané vnímáni jinak než na středozápadě a jihu. Rodiny tam žijí tradičněji, usedleji. Jedna naše známá se například ptala svých prarodičů, odkud přišel jejich rod do USA. Dostalo se jí rázné odpovědi: Garrettové žili vždycky v Indianě a vždycky farmařili. Nedovede si představit, co by její otec dělal, kdyby si našla Afroameričana.
Samozřejmě i ve Washingtonu D.C. je to tak, že ty významnější pozice zastávají bílí obyvatelé a mezi lidmi na ulici je víc Afroameričanů. Ale ty nejhorší práce a nejvyšší kriminalitu mají lidé z Mexika, Salvadoru… ze zemí z Střední Ameriky.
Ti, o nichž si myslím, že jsou starousedlíci, bývají urostlí, hezky oblečení, ženy se krásně nesou, mají své kouzlo. Když jsem objevil obchod Rainbow, říkám si, aha, tak tady se ty princezny oblíkají. Mají tam barevné oblečení se střihy zvýrazňujícími ženské křivky. Je většinou levné a syntetické. Taky se mi líbí starší usměvaví Afroameričané s čepičkou. Nejspíš neměli snadný život, ale zvládli to a teď jsou v pohodě. Jednou jsme sháněli po Hayattsville krabičku pro placení mýtného. Na parkovišti a v přilehlém Giant byli samí Afroameričané a pár přistěhovalců ze Střední Ameriky, byli takoví zubožení, všichni se tvářili nasraně, i prodavači. Na parkovišti stálo policejní auto. Jako by se dopředu vědělo, že se něco přihodí. Je to čtvrť od čtvrti.
V kadeřnictví takřka nevídáme bílé zákazníky. Afroameričanky mají rozmanité účesy s různými copánky. Taky malé holčičky mívají hezké účesy.
Import otroků na území dnešních Spojených států nebyl zpočátku tak velký. Více jich putovalo do Karibiku a do Jižní Ameriky. Větší poptávka nastala po vyhlášení nezávislosti, poté co bylo do ústavy vloženo, že do roku 1808 bude import otroků zakázán. Osadníci si proto chtěli, ještě než k tomu dojde, zajistit nové otroky. S nástupem industrializace však vznikla velká poptávka po pěstování bavlny a s ní potřeba zaměstnat nové otroky.
Na jedné z fotogrqafií je inzerát pro koupi otroka, které v té době byly běžné.
Přišel další masivní nákup otroků. Na jih od Virginie bylo hospodářství do velké míry závislé na pěstování bavlny. Sever státu byl průmyslovější a v něm se prosazovala myšlenka, že zotročování afrických obyvatel je nemorální. Kongres se rozštěpil ve sporu o přístup k otrokářství. V roce 1854 bylo zákonem dáno, že otroci, kteří utečou do jiného státu, mají být navraceni původnímu majiteli. Tohoto zákona zneužívali nahaněči otroků, kteří byli schopni svobodného občana afrického původu žijícího v severní části USA prohlásit za uprchlého otroka a odvléct do státu, kde dosud bylo otrokářství povolené. V roce 1860 vyhlásil Abraham Lincoln, že nedovolí, aby se v nově vzniklém státě USA provozovalo otrokářství. To nelibě nesly jižní státy, které pochopily, že tak postupně ztratí vliv v kongresu. Jižní Karolína jako první vystoupila z USA, následovalo ji dalších 8 států. Unie samostatnost státům neuznala. Ty založily Konfederaci a rozhodly se samostatnost prosadit vojensky. V té době již bylo součástí Konfederace 11 států. Původně africký otrok Frederick Douglass přesvědčil Lincolna, aby vytvořil afroamerické bojové jednotky. Prosazoval, aby měli stejný plat jako bílí vojáci. Po porážce Konfederace Unionisté 10 let vojensky okupovali území Konfederace. Dohlíželi na to, aby ve státech nebylo otrokářství a zlepšily se podmínky afrických obyvatel. Po odchodu armády se podmínky afrických obyvatel znovu zhoršily. Situace se zásadně změnila až v 60. letech 20. století.
Nadace Fulbright pořádá ve Washingtonu pro stipendisty různé akce. Zúčastnili jsme se té na oslavu afrického dne. Zahájení bylo na jedné z prvních černošských univerzit Howard University. Při zápisu se nás organizátorka zeptala, jestli jsme z České republiky, pak spustila: „Arizóna, Arizóna, to je pravých mužů zóna…..“ Bydlela na koleji s českou studentkou, ta jí pouštěla tuto písničku a jí to přišlo vtipné. Představení se stipendistů, malá snídaně. Pak černošská mše. Pastorka, která zde hostuje na kázání, praktikuje křesťanství, buddhismus a nejspíš i jiné nauky, láká na duchovní cvičení na Havaji za 4500 dolarů na týden. Kázání nám nepřipadá příliš duchovní, je spíš takové agitační na podporu africké komunity. Součástí jsou i představení pohybového tance, zpěv gospelového univerzitního sboru.
Znova malé občerstvení. Já s Aničkou si vyzvedáváme u autobusu burrito a jedeme domů, protože Anička zápasí s nějakou virozou. Lenka s Jonášem jedou autobusem do domu, kde žil Frederick Douglass.
Frederick Douglass byl asi nejvýznamnější postava boje afroamerických obyvatel Ameriky za svobodu. Původem africký otrok uprchl na Sever, stal se svobodným občanem. Tajně se naučil číst a psát. Napsal knihu svých pamětí, která se stala nesmírně populární. Stal se vrcholným politikem po boku Abrahama Lincolna. Byl členem kongresu. Byl vysoký, urostlý, elegantní a nesmírně charismatický.
V National Museum of African American History and Culture je několik místností věnovaných velmi populární afroamerické moderátorce Oprah Winfrey. Na konci muzea jsou fotografie 1. afroamerického prezidenta USA Baracka Obamy.
